Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že po „White Pony“ se mi žádná z desek kalifornských DEFTONES nezaryla hluboko pod kůži. „Koi No Yokan“ je po dlouhých dvanácti letech prvním zářezem, který se dostal až na kost. Má záliba v aktuální desce však rozhodně není způsobena tím, že by se DEFTONES, jako mnoho jiných stárnoucích kapel, snažili nostalgicky vrátit ke svým kořenům. Na albu „Adrenaline“ jsem sice vyrostl a slyšel ho nesčetněkrát, ale parta ze Sacramenta se nyní dostala do unikátní tvůrčí konstelace a byla by škoda toho nevyužít.
V minulosti vždy tak trochu stáli stranou hlavního dění. Na velkých pódiích koncem devadesátek profičela nu-metalová revoluce, ale kapelu to nijak nezdeformovalo. Stále si točila alba, které tak trochu stála mimo hlavní proud. Vždy si našli dost příznivců, pro spoustu lidí včetně mě, byli v jisté době modlou, ale nikdy nebyli mainstream. Díky tomu je dnes těžké Morenovce někam zařadit. DEFTONES jsou zkrátka DEFTONES. Nevytvořili jen vlastní rukopis, ale i vlastní abecedu.
„Koi No Yokan“ ve své podstatě přirozeně navazuje na minulé album. Pokračuje v melodičtější cestě rozmlžených nálad, které tu a tam prořízne ojedinělý riff, jenž vysune rezavé hroty minulosti. Oproti „Diamond Eyes“ je tu méně melodií, které vám zahrají na první signální, ale o to jsou trvanlivější. Je tomu půl roku, co si tímto albem proplachuji pravidelně hlavu a jeho melodie se mi nepřejedly. Nezačaly hnít a smrdět.
DEFTONES na novince působí semknutěji a více si společně rozumí. Chinovy vokály jsou více položeny do instrumentálních linek a tím je často dosaženo mnohem éteričtějšího vyznění skladeb. Jedinou výjimkou jsou občasné agresivní vpády Carpentera. Jako v případě riffu, který postavil na konec sklady „Rosemery“, kde jakoby najednou v rozvláčné snivé písničce na chvíli předal otěže FEAR FACTORY a MESHUGGAH současně. A rozhodně toto spojení nezmiňuji jen proto, že se nahrávalo na osmistrunnou kytaru. Tyto ojedinělé tupé riffy vlastně albu nejvíce škodí.
Rozvláčné tempo a absence ostrých nebezpečných hran a bezstarostná přímočarost DEFTONES sluší. Všechny skladby na novince jsou hutné tvrdé náladovky, které vás příjemně kolébají na svých vlnách. Nedokáži již vnímat hranice mezi zvukomalebnými jemnými pasážemi, které vás zasáhnou svojí intimitou a dunivějšími, agresí přiostřenými kytarovými tsunami, které se tu a tam na albu objevují. Vše funguje jako jeden celek.
Popové poňatie metalu na albume "Diamond Eyes" bolo slabé a mohlo sa zdať, že za to môže samotný koncept. Špekuľovať sme mohli akurát nad tým, prečo by taký koncept nemal vyjsť práve DEFTONES, ktorí sa s ním v minulosti zahrávali často a svojho času im dokonale vyšiel napríklad v skladbe "Digital Bath".
Špekuláciám je koniec. Vždy tak trochu mäkkí, jemní a zasnívaní DEFTONES spravili na "Koi No Yokan" reparát a nahrali majstrovský metalový album, ktorý si obľúbi nielen vaša frajerka a mama, ale - prečo nie - teoreticky aj 14-ročná sestra vašej frajerky. A vy sa za to nebudete ani chvíľu hanbiť.
13. května 2013
Dudri
9 / 10
"Koi No Yokan" pružne reaguje na aktuálne hudobné smery, akými je zasnený post-rock, polyrytmický a podladený djent alebo do osemdesiatych rokov sa vracajúci shoegaze. V skratke, takto by zneli THE CURE so sedem(a osem)strunovou gitarou, skúšobňou na Islande a domovom v slnečnej Kalifornii.
Prechody medzi žánrami sú však veľmi plynulé a aj keď album môže pôsobiť o niečo unavenejšie než jeho predchodca, je členitejší a farebnejší.
Od hopsavej úvodnej "Swerve City", cez nervnú "Leathers" a až po fantastickú "Tempest" dokážu DEFTONES držať napätie a zaslúžene im patrí minuloročné miesto na hudobnom Olympe.
13. května 2013
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
dzuso
8,5 / 10
Výborný album, veľmi si pochvaľujem moje prvé stretnutie s touto skupinou. Áno, lákali ma pozitívne recenzie, atmoféra, nálada a všetko to, čo bolo vyzdvihované. Práve toto je najväčšia sila tejto nahrávky, ale aj v tých tvrdších pasážach s hutnými podkladmi to rozhodne nie je o ničom. Najlepšie skladby?
Romantic Dreams, Entombed, Tempest, Poltergeist, Rosemary.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.